Kultura Okiem Svetomira

Večer dostali návštěvu nábožného polního kuráta, který chtěl také ráno sloužit polní mši zákopníkům. Byl to člověk fanatik, který chtěl každého přiblížit k bohu. Když byl katechetou, vyvíjel u dětí náboženský cit pohlavky a v různých časopisech občas uveřejňovány byly noticky o něm; „Katecheta surovec”, „Katecheta, který pohlavkuje”. Byl přesvědčen, že katechismus nejlépe si dítě osvojí pomocí rákoskového systému. Kulhal trochu na jednu nohu, což bylo důsledkem toho, že ho vyhledal jeden otec žáka, kterému katecheta napohlavkoval, poněvadž školák jevil určité pochybnosti o trojici boží. Dostal tři pohlavky. Jeden za boha otce, druhý za boha syna a třetí za svatého ducha. Dnes přišel svého kolegu Katze uvésti na pravou cestu a promluvit mu do duše, což začal tím, že poznamenal:

„Divím se, že u vás nevisí krucifix. Kde se modlíte breviář? Ani jeden obrázek svatých nezdobí stěny vašeho pokoje. Co to máte nad postelí?”

Katz se usmál: „To je ,Zuzana v lázni’ a ta nahá ženská pod tím je má stará známost. Napravo je japonérie, znázorňující sexuelní akt mezi gejšou a starým japonským samurajem. Pravda, něco velice originelního? Breviář mám v kuchyni. Švejku, přineste ho sem a otevřete na třetí straně.” Švejk odešel a z kuchyně ozvalo se třikrát za sebou vytáhnutí zátky z lahví vína. Nábožný kurát byl zdrcen, když se na stole objevily tři láhve. „Je to mešní lehké víno, pane kolego,” řekl Katz, „velice dobré jakosti, ryzlink. Chutí podobá se moselskému.” „Nebudu pít,” tvrdošíjně ozval se nábožný kurát, „přišel jsem vám promluvit do duše.” „To vám vyschne, pane kolego, v krku,” řekl Katz, „napijte se a já poslouchám. Jsem člověk velice snášenlivý a mohu slyšet i jiné názory.”

Nábožný kurát trochu upil a vytřeštil oči. „Po čertech dobré víno, pane kolego, není-liž pravda?”

Fanatik tvrdě řekl; „Pozoruji, že vy klejete.”

„To je zvyk,” odpověděl Katz, „někdy se přistihnu dokonce, že se rouhám. Nalejte, Švejku, panu kurátovi. Mohu vás ubezpečit, že říkám také himlhergot, krucifix a sakra. Myslím, až budete tak dlouho sloužit na vojně jako já, že se taky do toho vpravíte. Není to zcela nic těžkého, obtížného a nám duchovním je to velice blízké: nebe, bůh, kříž a velebná svátost, nezní to hezky a odborně? Pijte, pane kolego.”

Bývalý katecheta mechanicky se napil. Bylo vidět, že by chtěl něco říct, ale nemohl. Sbíral myšlenky.

„Pane kolego,” pokračoval Katz, „hlavu vzhůru, neseďte taksmutně, jako by vás měli za pět minut pověsit. Slyšel jsem o vás, že jste jednou v pátek omylem snědl v restauraci vepřovou kotletu, poněvadž jste myslel, že je čtvrtek, a že jste si na záchodě strkal prst do krku, aby to šlo ven, oněvadž jste si myslel, že vás bůh zahladí. Já se nebojím jíst v půstě maso a nebojím se ani pekla. Pardon, napijte se. Tak, už je vám lepší? Či máte pokrokový názor o peklu a jdete s duchem času a s reformisty? To jest místo obyčejných kotlů se sírou pro ubohé hříšníky papinské hrnce, kotle s velkou atmosférou, hříšníci se smaží na margarínu, rožně s elektrickým pohonem, po milióny let přejíždějí přes hříšníky stroje na válcování silnic, skřípání zubů obstarávají dentisti zvláštními přístroji, kvílení se zachycuje do gramofonů a desky se posílají nahoru do ráje k obveselení spravedlivých. V ráji účinkují rozprašovače kolínské vody a filharmonie hraje tak dlouho Brahmsa, že raději dáte přednost peklu a očistci. Andílkové mají v zadnici vrtuli od aeroplánu, aby se tolik nenadřeli se svými křídly. Pijte, pane kolego, Švejku, nalejte mu koňak, mně se zdá, že mu není dobře.”

Když se nábožný kurát vzpamatoval, zašeptal: „Náboženství je rozumová úvaha. Kdo nevěří v existenci svaté trojice …”

„Švejku,” přerušil ho Katz, „nalejte panu feldkurátovi ještě jeden koňak, ať se vzpamatuje. Řekněte mu něco, Švejku.”

„U Vlašimě byl, poslušně hlásím, pane feldkurát,” řekl Švejk, „jeden děkan a ten měl, když mu jeho stará hospodyně utekla s klukem i s penězi, posluhovačku. A ten děkan na stará kolena dal se do studování svatýho Augustina, kterýmu říkají, že patří mezi svaté Otce, a dočet se tam, že kdo věří v protinožce, má být prokletej. Tak si zavolal svou posluhovačku a povídá k ní: ,Poslouchejte, vy jste mně jednou povídala, že váš syn je strojní zámečník a odjel do Austrálie. To by byl mezi protinožci, a svatý Augustin přikazuje, aby každý, kdo věří v protinožce, byl proklet.’ ,Jemnostpane,’ povídá na to ta ženská, ,vždyť můj syn mně posílá z Austrálie psaní a peníze.’ ,To je mámení ďábelské,’ říká na to pan děkan, ,žádná Austrálie podle svatýho Augustina neexistuje, to vás jen ten antichrist svádí.’ V neděli je veřejně proklel a křičel, že Austrálie neexistuje. Tak ho rovnou z kostela odvezli do blázince. Vono by jich tam patřilo víc. U uršulinek mají v klášteře lahvičku s mlékem Panny Marie, kterým kojila Ježíška, a v sirotčinci u Benešova, když jim tam přivezli lurdskou vodu, dostali po ní sirotkové takovou běhavku, že to svět neviděl.”

Nábožnému polnímu kurátu udělaly se mžitky před očima a vzpamatoval se novým koňakem, který mu vstoupil do hlavy. Mžouraje očima, otázal se Katze: „Vy nevěříte v neposkvrněné početí Panny Marie, nevěříte, že palec svatého Jana Křtitele, který se chrání u piaristů, je pravý? Věříte vůbec v pánaboha? A když nevěříte, proč jste polním kurátem?”

„Pane kolego,” odpověděl Katz, plácaje ho důvěrně po zádech, „dokud stát neuzná za dobré, že vojáci, než jdou mřít do bitvy, nepotřebují na to požehnání boží, je polní kurátství slušně honorovaným zaměstnáním, při kterém se člověk nepředře. Pro mne to bylo lepší než běhat po cvičištích, chodit na manévry … Tenkrát jsem dostával rozkazy od představených, a dnes si dělám, co chci. Zastupuji někoho, kdo neexistuje, a hraju sám úlohu boží. Jestli nechci někomu odpustit hříchy, tak mu je neodpustím, i kdyby mne prosil na kolenou. Ostatně posledních by se našlo sakramentsky málo.”

„Já mám pánaboha rád,” ozval se nábožný polní kurát, začínaje škytat, „moc ho mám rád. Dejte mně trochu vína. — Já si pánaboha vážím,” pokračoval potom, „moc si ho vážím a ctím. Nikoho si tak nevážím jako jeho.”

Uhodil pěstí do stolu, až láhve poskočily: „Bůh je vznešená povaha, cosi nadpozemského. Je čestný ve svých záležitostech. Je to slunný zjev, to mně nikdo nevyvrátí. I svatého Josefa si vážím, všechněch svatých si vážím, až na svatého Serapiona. Má takové ošklivé jméno.”

„Měl by zažádat o změnu,” poznamenal Švejk.

„Svatou Ludmilu mám rád, i svatého Bernardina,” pokračoval bývalý katecheta, „ten zachránil moc poutníků ve Svatém Gotthardě. Má na krku láhev s koňakem a vyhledává zapadlé sněhem.”

Zábava dostala jiný směr. Nábožný kurát počal mluvit páté přes deváté: „Mláďátek si ctím, mají svátek 28. prosince. Herodesa nenávidím. — Když spí slepice, tak nemůžete dostat čerstvá vajíčka.”

Dal se do smíchu a počal zpívat „Svatý bože, svatý, silný”. Přerušil to však ihned, a obraceje se na Katze, otázal se ostře, vstávaje: „Vy nevěříte, že 15. srpna je svátek Nanebevzetí Panny Marie?”

Zábava byla v plném proudu. Objevily se ještě jiné láhve a chvílemi ozýval se Katz: „Řekni, že nevěříš v pánaboha, a to ti jinak nenaleju.”

Zdálo se, že se vrací doby pronásledování prvních křesťanů. Bývalý katecheta zpíval nějakou píseň mučedníků z římské arény a řval: „Věřím v pánaboha, nezapřu ho. Nech si své víno. Mohu si sám pro ně poslat.”

Nakonec ho uložili do postele. Než usnul, prohlásil, vztyčuje k přísaze pravici: „Věřím v boha otce, syna i ducha svatého. Přineste mně breviář.”

Švejk mu vstrčil do ruky nějakou knihu ležící na nočním stolku, a tak nábožný polní kurát usnul s Dekameronem G. Boccaccia v ruce.

***

Po ostatnich różnych wydarzeniach z udziałem polskich i na wpół polskich duchownych wyższych i niższych, przyszedł mi do głowy ten fragment Przygód dobrego wojaka Szwejka, w którym pojawia się pobożny kapelan polowy. Ów kapłan, jak czytamy wyżej, był „fanatykiem, który chciał wszystkich przybliżyć do Boga”. Zamiar chwalebny, ale obraz Boga spaczony. Gdy bowiem ów duchowny przez pomyłkę zjadł w piątek mięso, to ze strachu przed piekłem doprowadził się do wymiotów. I ten strach za pomocą rózgi wpajał katechizowanym przez siebie dzieciom. Tak się bowiem często zdarza, że głosiciele surowego Boga (a raczej boga, bo to bóg fałszywy) wtrącającego ludzi do piekła za byle co, sami mają sporo na sumieniu. Ale to tak jak z ucinaczami nosów w jednej z bajek Kołakowskiego. Przekonani o zbawiennym działaniu tego zabiegu, wszystkim nosy ucinali, sobie samym zostawiali.